Visací Zámek
Vytisknout

Tisk

ZELENKŮV OMYL

Reflex Online 14/2008

Když v roce 1993 režisér Petr Zelenka připravoval mystifikační dokument o skupině VISACÍ ZÁMEK, uzavřel jej v roce 2007. Nesprávně předpokládal, že v tak daleké budoucnosti se bude na českou punkovou legendu už jenom vzpomínat. Visací zámek hraje dál, v prosinci toho roku oslavil v Lucerně své čtvrtstoletiny a film si na ní bezostyšně připomenul. "Visáči" všechno přežili, a jestli je v Čechách nějaký Keith Richard, je to JAN HAUBERT (48), zpěvák a textař kapely, za jejíž historií se velmi vtipně ohlédl v nedávno vyšlé knížce Hluboká orba.


V písni Známka punku, zatím posledním hitu skupiny, svérázně vypočítáváš charakteristiky tohoto hnutí. Ty sám prý nemáš e-mailovou adresu ani počítač. Je i to známka punku?

Každý má hranici jinde. Nedávno vytýkal jeden ortodoxní pankáč Pixísovi, že má mobil. Já nemailuju, ale počítač jsem vzal v roce 2000 na milost kvůli psaní knížky. Už mě nebavilo zakládat průklepáky.

Jste považováni za praotce českého punku, což zavazuje. Nevadí punkovým fundamentalistům, že vy sami jste punk nikdy až tak vážně nebrali?

Samozřejmě jsme byli stokrát obviněni z přetvářky. Otázka ovšem je, co je dneska vlastně punk. Na Bohemce mi jeden kluk tvrdil, že punk je všechno, co je jiný. S tím bych souhlasil. S fandama jsme měli společný hlavně to, že jsme rádi blbli. Pamatuju se například na dobu, kdy se na našich koncertech hodně plivalo. Ivan se tehdy vrátil z koncertu Exploited a říkal, že to bylo skvělý, jak tam po sobě všichni plivali. A naše představivost zafungovala: řekli jsme si, že když si Ivan pamatuje jenom tohle, musí to být výborný dramaturgický trik. Jenomže jsme si na sebe ušili bič.

Sex Pistols čurali do lidí.

To je bezpečnější, protože na pódium nedočuráš.

Na Visacím zámku mě vždycky fascinovalo, že jeho největší hity vznikly na úplném počátku za pár hodin někde v hospodě. Nejsi frustrovaný, že Traktor, Stánky, Cigára jakoby zůstávají i po tolika letech nepřekonané?

Byly doby, kdy mě to štvalo. Řešili jsme to a propadali depresi, že ostatní - podle nás neméně povedené písně - nikoho nezajímají. A taky někdy kolem roku 1994 jsme tyhle pecky přestali hrát na truc. Na Petynce jsme rvali do lidí nový věci a vyplatilo se to. Byli nasraný, ale naučili se je.

Z knížky to vypadá, že život je pro tebe i po pětadvaceti letech v kapele pořád hlavně hraní. Je to tak?

Asi ano. Zapálení bylo dřív možná větší, ale dneska to zase beru vážněji, takže když něco děláme, zabere to dost času. Tolik hospodských schůzek je zapotřebí!

Poslední album Punk! jste chystali pět let!

Nahrávku nakonec koupili EMI, ale fakt jsem se bál, že desku nikdy nedokončíme.

Z tvé knížky vyplývá, že nemiluješ tyhle velké firmy.

Původně jsme Punk! měli vydat u Warnerů, ale když jsme rozjeli natáčení, zavolali nám, že od téhle chvíle si studio platíme sami, jelikož od smlouvy odstupují. Je to normální? Jenže tyhle velké firmy pořád ještě prodají nejvíc cédéček.

Jste odkázáni na příjmy z hudby?

V podstatě jen já. Ostatní pracují: správce počítačové sítě, soudní odhadce, distributor nosičů s vážnou hudbou. Takhle dopadl Visací zámek.

Co živí tebe?

Koncerty a tantiémy z desek.

Kdy jsi přestal pracovat?

Revoluce mě zastihla v kožedělným podniku, který sestával hlavně z obuvnických dílen, a bylo jasné, že až dojde k jejich privatizaci, podnik bude k ničemu. Navrhl jsem zrušit všechny smlouvy na výpočetní techniku, protože platit nájmy za ruský počítače, který se nevešly do jedný místnosti, mi přišlo scestný. Čestně jsem zrušil sám sebe. Dlouho jsem se bál jít na volnou nohu, chtěl jsem aspoň, aby za mě někdo platil pojištění. Dělal jsem tedy vrátného a pak osvětlovače na Petynce. Hrála-li večer Hudba Praha, to jsem se do práce i těšil, ale když jsem musel během srazu fanklubu Depeche Mode blikat na jejich diskžokeje, pochopil jsem, že každá tolerance má své meze. Nakonec jsem si spočítal, že na Petynce mám za měsíc tolik co za dva naše koncerty. A radši jsem se naučil vyplňovat daňový přiznání.

Jednu vyprávěcí rovinu knihy tvoří deník, který sis v roce 2002 několik měsíců vedl. Co ses dozvěděl?

Že žijeme dost monotónně. Musel jsem se hodně snažit, abych našel odlišnosti mezi koncerty. Naštěstí byly ten rok povodně, ty do toho vnesly aspoň trochu drama.

Bylo to někdy jiné?

Pár let po revoluci. Nemělo cenu hrát koncerty, nikdo nechodil. Fungovaly jenom fesťáky pod různými hesly o svobodě a demokracii. Pak se to vrátilo do normálu.

Musíte hrát dost.

Není toho tolik. Asi tak šedesát koncertů za rok. Jiný kapely jsou pilnější. Co vím, Vypsaná fixa a Divokej Bill hrajou mnohem víc. O koho je zájem, mastí to, dokud to jde.

Cédéčka se vypalují, vydavatelé krachují. Vzroste význam živého hraní?

Vzroste tutově. Už teď cédéčka spíš jen podporují koncerty, dřív koncerty podporovaly prodeje desek.

Kolik jsi odzpíval koncertů?

Loni jsme měli podle kroniky tisící koncert.

Jak to, že Visací zámek vydržel tak dlouho? Bylo to tím, že jste byli z jedné školy?

Mezi námi nikdy nešlo jenom o muziku. Kamarádili jsme se daleko dřív, než jsme v druháku na stavárně založili kapelu.

Mystifikace o nejlepší punkové kapele v Praze naplnila klub 007 už při vašem prvním koncertu v roce 1982, ale skutečné razítko na vaší dobré pověsti byla první Chmelnice, bašta alternativního rocku, po které si vás - jak v knize vzpomínáš - pozval do Vinohradské kavárny výkvět českých hudebních publicistů v čele s Janem Rejžkem. Považoval jsi to za zdolání laťky?

Ani ne, byli jsme v jakémsi šoku. Nás tehdy večer hlavně zajímalo, kdo za nás zaplatí pivo, jelikož jsme za koncert nepobrali žádný honorář a měli jít popíjet někam na druhou stranu Prahy, než byly strahovský koleje. Neuměli jsme si představit, kolik bude, proboha, v kavárně stát pivo. My neuznávali ani hospody třetí cenový skupiny, dvojka, to jsme šli jednou za rok ke Kočkám, a když se na někoho proláklo, že chodí do kavárny nebo vinárny, naznačovalo to jeho změkčilost.

Které nejstrašnější hospody bývaly kolem strahovských kolejí?

Nejstrašnější byla u Rusů, tam jsi mohl cokoli, vylézt na stůl, kdy jsi chtěl, občas jsme tam brali španělky a zkoušeli. Když jsme polili stůl becherovkou a zapálili ho a Pixis zkoušel, jestli rozbije okna svou fistulí, to bylo něco.

Cítím z tebe nostalgii.

Ano, byla to paráda. Už když jsme tam hráli, a to ještě žádná kapela nebyla, věděli jsme, že to zabírá. Když hrajou tři španělky rockově spolu, znějí jinak, než když se hraje nějaká odrhovačka. Hospodský se stal naším fanouškem a bránil nás proti kotlíkářům, který chtěli zahrát Posledního kovboje.

Zahráli jste jim?

Cizí písně, natož folkové, jsme neuznávali. V tomhle jsme byli nekompromisní. Pamatuju si poměrně čerstvou událost, hluboko po revoluci, kdy jsme jeli k Savcovi do Měchenic na narozeniny. Tam, v přístavní hospodě, něco slavili kotlíkáři, stůl se prohýbal pod bohatou hostinou. Hráli Jupí čerte a naše kytaráky jejich repertoár tak strašně vytáčel, že vstali, jakoby ožralí se potáceli na záchod a zvrhli jim stoly se vší tou dobrotou.

To je hodně anarchistický.

Bylo jim přes třicet, a přesto je to trampské krákorání přimělo k činu.

Vždycky mi přišlo, že například oproti vám spřízněným Plexis jste punk vnímali s odstupem, spíš jako zdroj legrace. Vzpomínáš tam například na den, kdy si Petr "Sid" Hošek a spol. připomínají promítáním filmu The Great Rock'n'Roll Swindle výročí smrti Sida Viciouse a ty vůbec neznáš kontext.

To je pravda, říkal jsem si tehdy: ti to fakt berou vážně. Což ale neznamená, že bych byl do muziky menší blázen. Přemýšlením o tom, jak sehnat nějakou desku, jsem dokázal zaměstnat hlavu na několik dní. A čekání, až se na burze přiblíží šťára a cena mého vytouženého alba půjde strmě dolů, bylo nesmírně vzrušující.

Kdy jsi slyšel poprvé rockovou muziku?

Vyrůstal jsem ve Žluticích, kde nikdo známý neměl gramofon, kde televize a rádio měly mizerný signál. Takže když jsem na gymplu ve Varech našel na lavicích vyrytá jména kapel takovým tím gotickým písmem, vůbec jsem netušil, oč se jedná. Co to je? ptal jsem se. Ty neznáš Black Sabbath? divili se spolužáci. Ani náhodou. Prvním zasvěcením byla dost povážlivá nahrávka King Crimson - Earth bound kterou jsem získal od jednoho sběratele. Poslouchal jsem ten téměř neposlouchatelný živák, kde jediná zpívaná písnička byla 21st Century Schizoid Man. Vydržel jsem týden a pak jsem se toho kluka zeptal, jestli by tam neměl něco stravitelnějšího. Vyměnil mi album za Benefit od Jethro Tull, což je dodnes moje nejoblíbenější deska.

Na punku bylo asi nejlepší, že ho může hrát na rozdíl od jazz rocku každý.

S tím nemohu úplně souhlasit. Dokud jsem hrál na kytaru, aniž bych ladil, jednoduché nebylo vůbec nic, přesto jsem okopíroval i kusy zmiňovaných Crimsonů. Na punku mě ale chytla ta móda. Vypadat v šestnácti letech jako Uriáši nebo Sabbati moc nejde a ve škole tuplem ne.

Dřív oblečení vyjadřovalo postoj. Chtělo to odvahu?

Rozhodně ne takovou jako mít na sobě tři měsíce nepraný hubertus, co nosily máničky. Ale když jsem přišel do školy v bílý košilce, nenápadně roztržený, úzké kalhoty a kravatku po dědovi, ostříhaný a nečesaný, nikdo nemohl říct ani popel. Na krk jsem si pověsil co největší pitomost; od Mirka Imricha z Abraxasu jsem odkoukal sifónovou bombičku s přeškrtaným N. Protestoval proti neutronový bombě. Všechno šlo snadno vyrobit a punk byl hned.

Odkud jsi získal obraz takového pankáče?

Z Brava, ale články o punku tiskly i naše časopisy. Na Západě prý tyhle hrozné existence ohrožují systém. Fotkama nešetřili. Víc pro reklamu tohohle hnutí udělat nemohli.

Proč jsi šel právě na stavební fakultu?

Chtěl jsem do Prahy a vypadalo to, že na stavárnu vezmou každého. Poradce pro volbu zaměstnání, kteří tehdy fungovali na všech středních školách, si prohlédl mé kádrové materiály a řekl mi: na filosofickou fakultu zapomeň.

Nějaký problém?

Oba rodiče vystoupili z KSČ v roce 1969 a upřímně, já se taky moc nesnažil. Odmítl jsem vstoupit do Pionýra. Ani nevím, kde jsem vzal ten odpor, naši se dokonce divili: Náš Honzík nechce, jak to? Asi jsem měl instinktivní nechuť k čemukoli organizovanému. Žádná zábava, ty děti se tam pořád musely něco učit. Hlavně o Sovětském svazu. Nakonec jsem tam stejně musel v deváté třídě vstoupit, což byla podmínka k přijetí na gymnázium. Bylo mi trapně - přijímání nováčků jsem prodělal se sedmiletýma dětma, který jsem převyšoval o dvě hlavy.

 

Když jsi přišel do Prahy na fakultu, už jsi uměl naladit kytaru?

Ano, ale zavedené akordy jsem moc neuznával.

Váš úspěch byl okamžitý, mystifikace zafungovala, jenže o několik měsíců později vyšel článek Jana Krýzla v Tribuně mířící na novou vlnu a začaly zákazy. Vy jste v článku sice jmenováni nebyli, ale studentská recese dostala nebezpečný rozměr.

Že k něčemu takovému dojde, bylo jasné už od procesu s Plastiky. Tušil jsem, že budeme zakázaný. Zajímavý kapely stejně hrály jenom výjimečně a na obskurních místech. Vzpomínám si třeba, jak jsme jeli na Extempore do nějaké vsi za Prosekem, koncert to byl takový pololegální, utajený. Krýzlův článek byl konečně otevřeným vyhlášením boje, který už dávno probíhal. Důvody k zákazům byly tak nejapné, že nás povzbudily. Uvědomovali jsme si, že když se naše jméno objeví v novinách byť v negativní souvislosti, budeme chráněnější, náš osud bude v něčím povědomí a nebudeme tak jednoduchá oběť.

Výslechy byly?

Když mě předvolali k výslechu, šel jsem na to odborně - ve Voknu nebo kde vyšel manuál, jak se chovat u výslechu. Všechno se do puntíku splnilo. Včetně toho, že dojde na jemný psychologický nátlak i na pár facek.

Napadli tě?

Ano. Musel jsem vypadat jako ňouma. Ptali se na věci, který jsem, jak jsem nebyl z Prahy, fakt nevěděl. Jasně že to směřovalo k nabídce spolupráce, ale vzdali to.

Co tě utvrzovalo, že má kapela i přes tyhle obstrukce smysl?

Mě fakt mile překvapilo, co jsme dokázali složit, navíc písničky, které jsme hráli, byly hluboko pod naše instrumentální možnosti, což se nám hrozně líbilo. Chodilo na nás hodně lidí, v tomhle směru jsme si nemohli stěžovat, a ten zájem Bezpečnosti, to mě nakoplo a začal jsem si připadat důležitý. Například se mě u výslechu zeptali, proč v textu písně Dopravní značky píšu jenom o těch zákazových. Jsou přece i jiné značky, říkali.

Příkazové.

Jasně. Takže hned v autobuse na Strahov jsem složil dvě nové sloky. "Modrobílé šipky vyznačujou nám cestu, my po ní jedeme radostně a bez protestu."

Měly k sobě kapely díky tlaku shora blíž?

Hodně jsme se potkávali s Hudbou Praha a Garáží, ale nevšímali jsme si sebe navzájem. A s amatérskými kapelami na soutěžích, tam byla vyslovená řevnivost, říkali jsme jim, že to mají marný, že jsou sračky, a oni se nám posmívali, že neumíme hrát.

Třeba?

Opravdu těžko nás vydýchávalo Vítkovo kvarteto a obráceně. Osoby si nepamatuju, ale je to zvláštní, dneska jsou mi všichni Vítkáči sympatický.

Čili žádná solidarita.

Ono šlo taky o to, že koncerty probíhaly nesmírně chaoticky. Jakmile hrály víc než tři kapely, každý se hrnul na první místo, protože nebylo jasné, jestli si ta třetí skupina ještě zahraje. Nikdo nevěděl, kdy bude koncert ukončen, do sálu napochodujou policajti nebo nám vypnou proud jako na plese stavební fakulty, kdy jsme byli už po čtvrtý písničce, ve dvanáctý minutě, s hanbou vyhozeni ze sálu. A ten, kdo vybojoval první místo, ještě pyšně přetáhl o půl hodiny, jelikož chtěl odehrát celý repertoár. Všichni byli pět minut před smrtí a podle toho se chovali.

Na druhou stranu Sid udělal gesto - když jsi měl spoluhráče na vojně, nabídl ti pohostinské zpívání u Plexis. To je lidsky hezký.

Obecně, my, co jsme neuměli moc hrát, jsme měli ty nejlepší vztahy. Punkáčové drželi při sobě. Nejhorší byly takové ty ambiciózní artrockové kapely. Dělaly dusno a přetahovaly i zvukovou zkoušku. V knížce píšeš, že když ses po vojně vrátil do Prahy, jako bys vstoupil do jiného vesmíru. Skutečně za jediný rok došlo k takovému uvolnění? Já věděl, že po republice existuje spousta dobrých kapel, spíš mě za ujalo, že v hlavním paláci komunistů probíhá třídenní rockový festival, kde jsou ty kapely všechny. A bez policajtů. Rockfest, to bylo překvapení. No a sama ta svoboda civilu byl jiný vesmír.

Říkal sis: už to praskne?

Ani náhodou. Neznal jsem žádného takového vizionáře.

A když to prasklo?

Tehdy jsme poprvé hráli na Západě, v Düsseldorfu. Jeli jsme tam s dalšíma kapelama a Mišíkem. Právě probíhaly první svobodné volby, báli jsme se, jak dopadnou, ale když jsme projeli hranici zpátky, byl už Mišík poslanec a najednou se k nám celníci chovali hezky.

Rovnal sis svůj život?

Vůbec ne. Říkal jsem si: odpadnou nepříjemný úředníci a tajná policie a otevřou se hranice. Ale že se mi rozpadne podnik a já přijdu o místo, to jsem nečekal.

Když jste po revoluci poprvé hráli za peníze, bylo to jiný? Bez policie a vypnutého proudu ...

To bylo na Ořechovce, kde si náš bubeník Jirka Pátek pronajal sál. Proč zrovna Ořechovka, nikdy jsme tam nehráli, ptali jsme se, ale Jirka se dušoval, že je to posvátné místo, jelikož tam odehráli poslední koncert Plastici. Tak to má logiku, řekli jsme si. Bylo narváno. Jirka nám vyplatil pohádkové honoráře, asi 600 Kčs. Za měsíc jsme chtěli hrát zase, ale hostinský prohlásil, že jsou klidná čtvrť a nejsou zvědavý na uražená zrcátka u aut, že jsou slušná country hospoda.

Pivo teče z knížky proudem. Měl jsi pití vždycky pod kontrolou?

Myslím, že lidi alkohol pijou právě kvůli tomu, aby kontrolu na chvíli odbourali. Taky se zdálo jako dobrý reklamní tahák tvářit se jako alkoholik band. Vydržel jsem dost dlouho v prudkým tempu, ovšem v čase mezi koncerty jsem se mírnil. Koncert byl pro mě ale vždy svátek a pivo k němu patří. Nejhorší je pít ze žalu, což jsem právě v roce 2002 zhusta dělal. Tehdy jsem se rozváděl, pokračování Visacího zámku bylo taky nejisté ... Zvláštní, že se deníková část Hluboké orby trefila zrovna do tohoto období.

Na to, že tvá kniha Hluboká orba zachycuje vzpomínky zpěváka punkové kapely, je psaná velice šťavnatou, někdy až knižní češtinou. Co byla tvá iniciační kniha?

Erbenova Kytice. Proto rád skládám dlouhý básně. Svatební košile je klenot. Strašně jsem se při ní bál.

Co bible? Ptám se proto, že v kapitole popisující týden v Chorvatsku s dalšími českými kapelami jako evangelia připouštíš tři možné verze jedné události.

To mě nenapadlo. Celou tu dovolenou jsem prožil v nestřízlivém oparu, vrátil jsem se na sanitku. Proto jsme zvolil tři pozice. Dělám si tím trochu alibi.

Z vyprávění cítím zvláštní slabost pro Tonyho Ducháčka.

Co si vzpomínám, Garáž jsme všichni brali okamžitě. Tony pro mě vždycky byl hvězda světovýho formátu, se kterou pokecat bylo dlouho nemyslitelné, protože jsem nevěděl, jak rozumně ho mám oslovit.

Co ztělesňoval?

To, co já neměl, anebo jsem si myslel, že to nemám. Senzační texty: ty když napíšeš v počítači, program ti podtrhne každý druhý slovo, když zkoumáš rýmy, to je mizérie, ale dohromady, tak jak to Tony zazpívá, je všechno tak básnivý a přesvědčivý. Tony byl navíc vždy idol žen. Souhlasím s dobovými kritikami, které psaly o Božském Tonym. Kamarádky, s nimiž jsem chodil na Garáž, by hned zůstaly, kdyby na ně kývnul, viděl jsem jim to na očích. Kromě toho Garáž vždycky byla skvěle ledabylá, nesnaživá muzika.

O málokteré kapele byl natočen film. Kdy ses seznámil s režisérem Petrem Zelenkou?

Petr nás miloval už od mládí a na všechny naše koncerty chodil brzo, aby nám pomohl tahat bedny s aparátem.

Byli jste nadšeni z jeho nabídky natočit o Visáčích mystifikaci?

Vůbec jsme to nedocenili. Jirka Pátek říkal, že to není žádný režisér, ale náš bedňak. První, co s námi Zelenka dělal, byla rozhlasová hra o kapele Pohlavní styk. Nahrávali jsme mu k ní hudbu. Poprvé jsme se dostali do profi studia v karlínském rozhlasu a nikdy později jsme tak strašný nahrávky nepořídili. Jeho hra taky nevešla ve známost, takže když se pak přihlásil s filmem, říkali jsme si, proč nás vůbec obtěžuje.

A co pak?

Natáčení se mi hrozně líbilo, ale výsledkem jsem si nebyl vůbec jist. Při předváděčce jsem byl překvapený - v hotovém filmu o nás mluvili Švorcová, Milouš Jakeš, Přemek Podlaha, Liz Taylorová, to mě fakt zaskočilo, celý scénář jsem dopředu neznal. Netušil jsem, že to bude taková legrace.

Ten film si v roce 1993 pohrává s představou, jak bude žít svým životem legenda o Visacím zámku v roce 2007. Ten rok byl loni.

Zelenka, vizionář Zelenka tu hranici posunul do roku 2007 proto, že se mu zdála bezpečně vzdálená, že už toho nebudeme svědky a že tím pádem může popustit uzdu fantazii.

Mluvil jsi s ním teď někdy?

Ano. Vymyslel další bezvadnou fámu.

Jakou?

Že jsme chráněni UNESCO.


JAN "HONY" HAUBERT, tak řečený Vz1. Básník, textař, příležitostný herec a zpěvák skupiny Visací zámek, kterou v roce 1982 založil společně se spolužáky ze stavební fakulty. Aniž kdo kapelu slyšel, vyprodal Visací zámek na základě šeptandy hned první koncert v klubu 007 na strahovských kolejích, o rok později pak legendární Chmelnici už jako regulérní pražské hudební zjevení. Dodnes hraje nestarší česká punková formace v nezměněném složení. Janu Haubertovi loni vyšla knížka vyjemnělých vzpomínek Hluboká orba. Haubert je mimo jiné autorem výroku: "Punk's not dead, vy volové ..."

Milan Tesař,
Reflex Online

Tisk

Maximize Předprodej

Nakupujte vstupenky na koncerty Visacího zámku on-line

Maximize Merchandising

Zboží, který vám nemůže chybět

Maximize Koncerty

  • 10.11.2017 , Horní Bříza, KD
  • 11.11.2017 , Česká Lípa, KD
  • 16.11.2017 , Praha, Lucerna
  • 17.11.2017 , Chrudim, R-klub
  • 18.11.2017 , Jablonec,
  • 24.11.2017 , Miroslav,
  • 1.12.2017 , Frýdek Místek,
  • 2.12.2017 , Brno, Fléda
  • 9.12.2017 , České Budějovice,

Maximize Novinky

Maximize Diskuzní díra

  • maikeli, 10.10.2017 17:37
    After read a couple of the articles on your website ...
  • LOK, 6.10.2017 19:29
    Kobercová páska: Dekuji mame vyridim Bardzo dzienkujem. Nakonec sem ji dovez vd ...
  • FANTOMAS, 2.10.2017 15:10
    :-( a furt to vystřelujou a furt to vystřelujou ...
  • Adidas Zx Scarpe mod, 26.9.2017 11:10
    Molla per questa stagione questo adattamento del suo. Penso che ...
  • baskervil, 26.9.2017 10:06
    Edas: No, nevim, vypadá to že Adidas projde všechno :-S ...
  • Adidas Zx Scarpe mod, 25.9.2017 10:08
    Quella patina lucida che dà le mele loro vengono qui ...
  • Adidas Zx Scarpe mod, 25.9.2017 10:06
    Quella patina lucida che dà le mele loro vengono qui ...
  • Adidas Zx Scarpe mod, 25.9.2017 10:04
    Quella patina lucida che dà le mele loro vengono qui ...

Maximize Hitparáda

Známka punku109
Cigára105
Traktor104
Všechno má svůj čas103
Stánek102
Domovnice101

Maximize Tisk

Novou Známku punku nebo Traktor na deváté desce Visacího zámku nenajdete. Přesto svým názvem Klasika neklame. Až na pár úletů je to v diskografii kapely, které se pozdější tvorbou nikdy ... » více

Maximize Info

Nivea Visáč VZP - Visací zámek punkwork haubert - punkmarket

Visací Zámek na Netu


Spřátelený sajty

Naše pecky na

klikni a poslouchej



web design, program, db: edas © 2007 - 2011