Visací zámek - Tisk

Rozhovor Jaroslava Špuláka a Honzy Hauberta

(převzato z časopisu Beng č. 13, ročník 1)

Rozhovor kritika Jaroslava Špuláka se zpěvákem Honzou Haubertem

S Honzou Haubertem, druhdy ještě striktně využívající označení VZ1, jsme se potkali na prahu července v tramvaji číslo 7 z Nuslí na Smíchov. Těšili jsme se na blížící se koncert Sex Pistols a vedle toho klábosili o novince, kterou jeho formace už dryhý rok chystala k vydání na prostředek letošních prázdnin. Netvářil se příliš optimisticky, pokud jsem sklouzli k otázce časové tísně, ve které v té době kapela již nějaký ten den byla, ale tajemně promlouval na téma posunu v soundu. Zdůrazňoval, že si tentokrát na kolekci dali opravdu záležet a já si v duchu špital, že tuhle frázi znám ode všech. Titul Sex prý zvolili proto, že plánovaný počin znamená šestě znaménko do diskografických análů.

Když o pár dnů později volali z jeho domovského Monitoru, že mají k dispozici porpagační kazetu s reprezentativní verzí desky, Honza mě požádal a zárověň doporučil, abych si raději počkal na konečný produkt, neboť je si dostatečně vědom toho, kterak nerad posluchač, mající k dispozici přehrávač kompaktních desek, poslouchá kazetu.

Počkal jsem a 29. června uchopil vzorně vyvedenou novinku. Tři dny mi trvalo, než jsem si našel čas vložit ji do přehrávače. Další tři dny jsem se pak vyrovnával s tím, že tolik charakteristický Visací Zámek vyrazil po takřka patnáctiletém působení na české klubové scéně do složitějších vod. Právě v tomhle je totiž ten letošní Sex pozoruhodný a pro kapelu svým způsobem převratný.

Za další tři dny jsem se s Janem Haubertem sešel. Našprtaný, dychtivý vyseknout poklonu a rozradostněný z toho, že příjde sám. Na chaotická povídání se všemi pěti nemám přávě nejlepší vzpomínky. To z doby, kdy byli ještě ryze punkoví.

PUNK'S NOT DEAD

Když se ve tvém dosahu objeví slogan Punk Is Not Dead, co že napadne?

Že je to nejspíš pravda, ale zárověň si myslím, že to lze říct o každém druhu muziky.

Proč si to myslíš?

Říkají mi to mé zkušenosti. Někdy slyším muziku a podvědomě vím, že něco takové někdo zahrál už třeba v padesátých letech. Myslím, žese dobré hudební postupy a dobré nápady neztrácejí. Určitě se mění zvuk, ale postupy zůstávají.

Myslíš si, že postupy, o kterých mluvíš, jsou pro veškerou muziku směrodatné? Co třeba dobová příslušnost?

Doba nejvíce přispívá právě tomu verbálnímu vyjádření. Postupně nacházíme jiné názvy pro totéž, ale podstata se nemění.

Nabyl jsi někdy ve své hudební kariéře dojmu, že punk, který Visací Zámek nejvíce charakterizoval, ztrácí opodstatnění?

Mě dost překvapuje, že se mě spousta lidí ptá na definici punku. Na tom zase tolik nelpím a leckdy, když srovnám dejme tomu naše nahrávky s ortodoxními anglickými punkovými spolky, je jasné, že se to v Čechách hraje trochu jinak. Prostě se necítím na to, abych definoval punk. Pokud se ale muzikantům hraje dobře, pak neztrácí opodstatnění nikde a nikdy.

Máš pocit, že v Čechách bylo někdy pro klasický punk vyloženě úrodné podhoubí?

U nás nikdy dobré podhoubí pro muziku nebylo. V době našich začátků tady možná bylo více naštvaných lidí, kteří měli potřebu něco vykřičet. Na druhou stranu to ale byla velice nebezpečná věc, nemluvě o podmínkách technických. O punku se říká, že se dá hrát na cokoliv, na druhou stranu by ale měl být nahlas, což technicky nebylo možné. A z toho principu si myslím, že tu vyloženě dobré podmínky nikdy nebyly

Mluvil jsi o naštvaných lidech. Počítali jste se k nim i vy?

Asi ano. Určitě.

Jaká ta naštvanost byla?

My jsme začínali jako docela hodná kapela, pak nás ale naštvaly zákazy činnosti, které se začali dostavovat a dělaly nám potíže. Tenhle talk z nás udělal tak trochu rebely. Další věc, která nám velice vadila, byla vojna. Ta nám výrazně zasáhla do života, samozřejmě negativně.

Já z vás měl vždy pocit, že jste takoví veselí rebelové.

On se s tím každý vyrovnával po svém. V kapela nás bylo pět a každý své problémy ventiloval jinak. Myslím si ale, že na koncertech leckdy agresivitu převážilo to veselé.

A nepřešlo to postupně v jakousi rutinu?

My se natohle téma nijak moc nebavíme. Necháváme z nás plynout písničky a nikdy neplánujeme strategii. Ovšem na nové desce jsme se trochu strategií zabývali, konkrétně jak vůbec ty písničky vydat.

Znamená to, že muzika, kterou jste dělali, vždy vycházela od srdce? Co třeba jednou nabytá image?

Na image jsme nemysleli. Písničky vzikali tak, že jsme hráli a najednou nás napadl nějaký riff. V tu chvíli nepřemýšílm o tom, jestli je to punkový riff nebo třeba reggae. Prostě se mi to zdá dobrý. Navíc vím, že z toho nakenec leckdy vyleze něco úplně jiného a ve studiu se to pak může změnit úplně.

Skutečně jste na image nehleděli?

Jestli myslíš takové to převlékání na koncertech, tak to bylo spontánní.

Na čem ta spontánnost závisela?

Prostě nás to bavilo. Bavilo nás pít na pódiu pivo, bavilo nás měnit oblečení, bavilo nás hrát.

Ani na chvíli vás to bavit nepřestalo?

Na chvíli určitě, to už jsou prostě takový dny. Cestou na koncert můžeš mít nějaký problémy, an místě zjistíš, že v sále není šatna, je tam zima, pořadatelé se k tobě chovají vypočítavě a jedno s druhým může snadno způsobit, že máš najednou celkově špatný pocit.

Nikdy vás nepřestalo bavit hrát staré kultovní písničky, které dodnes zastírají ty novější a leckdy možná zdařilejší?

Vzpomínám si, že jsem měl období, kdy mě starý repertoár štval. Napadně mě to když si čtu naše staré rozhovory, protože dnes si tu averzi příliš nevybavuji. Z těch článků je však patrná. Nedávno jsem si četl knihu Punk's Not Dead a z ní jasně vyplývá, že jsem takou averzi měl. Dnes je mi jasný, že jsem leckdy staré písničky lidem vlastně cpali, protože jsme nebyli schopni složit nic nového. Teď už to takévé naštestí není, můžem si dokonce vybrat z písniček relativně nových neohranývh, nebo z těch ohraných, které nás stále baví.

Týkala se averze i tvých textů?

Textů také, ale spíš v tom smyslu, že se mi nehodili do součaného repertoáru. Nikdy mi nevadily, pouze se nehodily do skladby koncertu.

Stydíš se za nějaký svůj text?

Nestydím, ale některé bych dnes už asi nepoužíval. Je to stejný, jako by ses mě zeptal, jestli se stydím, za nějakou milenku. Časy se prostě mění a vkus taky. V tu chvíli bylo všechno v pořádku.

Časy se mění a vkus také, tedy člověk stárne a moudří...

Neodvažuji se říct, že moudřím, ale náhled je jiný. Stárnutí v sobě necítím, ovšem uvědomuji si běh času. Především když se podívám na skladbu našeho publika a uvědomím si, že je věkově výrazně jinde. Když se ale tváří spokojeně a vnímá hudbu i texty, nemám pocit, že jsem zestárnul, vnitřně to necítím. Spíše je to takévé vizuální překvapení.

V čem se změnil váš přístup k muzice ve srovnání s roky, kdy jste začínali?

V principu se přístup nezměnil, pouze snad trochu v tom, kolik energie a času je kdo ochoten kapele věnovat. Když jsme začínali, tak jsme všichni sice studovali, ale kromě toho nědělali nic jiného. Dneska má každý spoustu aktivit, takže Visacím Zámkem se beze zbytku zabývám už jenom já.

To znamená, že tě živí?

Už čtyři roky.

A funguje to?

Týká se to pouze jediného člověka v kapele, takže to funguje.

Necítíš se jako sám voják v poli?

Jsem si vědom, že Visací Zámek funguje třináct let ve stejném obsazení a považuji to za nevídanou věc, že se bojím do ní zasahovat. Napadlo mě zkusit vedlo toho ještě nějaký projekt, ale na druhou stranu si něvěřím, jestli bych měl dost nápadů. Visací Zámek bych totiž nerad opouštěl nebo rozkládal.

Takže si dokážeš představit, že bys byl členem jiné kapely?

Dokážu si to představit zhruba od té doby, dky jsem přestal pracovat. Koketoval jsem s představou, že bych v té další kapele zkusil něco jiného, nezpíval bych. Nejsem žádný extra instrumentalista, ale baví mě hrát na kytaru a chtěl bych někdy zkusit mít na starost pouze ji. Bral bych kapelu, ve které bych byl takovým tím členem bez starostí.

A přemýšlel jsi o její hudební orientaci?

Má hra na kytaru je, myslím, dostatečně jednoduchá, takže by to v podstatě bylo něco podobného jako dělá Visací Zámek. Muselo by to tak být.

SEX

Paradox na úvod. Přestože kapela na nové album čekala celé dva roky (byť po revoluci vydala předtím již pět alb), připravila materiál během jediného týdne. Dělá to řada skupin, podstoupil to i Visací Zámek. Nějaký čas se nehne prstem, potom se daleko od lidí naplánuje několikadenní soustředění a momentální rozpoložení na něm je zodpovědné za to, jak bude nahrávka obsahově vypadat. V případě Visacího Zámku mám tedy dojem, že ono rozpoložení bylo jaksi zvídavé. Jako by muzikanti zkoušeli, čeho všeho jsou schopni. Jako by si zabodli do středu louky pevný bod (převedeno do hudební mluvy, svůj starý sound) a podle pravidel se kolem něho motali maximálně do vzdálenosti dvaceti metrů. Ne téhle desce to tiž v žádném případě nekoketovali s definitivním odklomen od něčeho léty vyzkoušeného, spíše jenom otevřeli slavobránu dalším vlivům, ale spíše myšlenkovým, nikoliv dobovým.

"Drželi jsme se ale rock'n'rollových zákonitostí. Když někdo zahraje Satisfuction čtyřem muzikantům, kteří ji nikdy neslyšeli a mají se přidat, nakonec z toho vždycky vyleze písnička podobná originálu, protože ten ústřední riff je daný a jestli všichni dodrží zásady rock'n'rollu, pak ve výsledku nemůže znít nic odlišného."

Proč jste nyní ucítili potřebu připravit desku, která se od těch ostatních bude nějak odlišovat?

Osobně jsem tu potřebu cítil zejména proto, že jsem si uvědomil dlouhou dobu, kterou spolu hrajeme. Trochu jsem se bál stereotypu. Jednoduše to vystihuje slogan 'ani hvězdy nesmí kroužit pořád ve stejných drahách'.

Já si ale myslím, že Visací Zámek byl tak dlouho stereotypní, že spíše překvapuje touhou oprostit se od něj.

Mnohdy jse trpěj deprimujícím pocitem, že naše nejslevnější písničku, jsou úplně nejstarší. Přitom ty, které jsme složili potom, byly podobné, od stejných lidí, ale nebyly tak akceptovány. Bál jsem se, že nejsme schopni vymyslet neco lepšího.

Byl v kapele názor na nutnost určité změny jednotný?

Myslím, že si to mysleli všichni, ale cesty k ní jsme viděli ruzné.

I proto jste si vzali poprvé do studia nezávislého producenta?

Chtěli jsme najít člověka, který o nás něco věděl, kterému neschází odstup, a kterému důvěřujeme. Proto jsme se rozhodli pro Michala Ambrože. Byli jsme přesvědčeni, že jemu a lidem ve studiu můžeme dát dostatek prostoru. Do závěrečného mícháni jsme třeba vůbec nezasahovali a konečnou verzi jsme slyšeli, až když byla úplně hotová. Musím se přiznat, že pro mě byla leckdy překvapivá. Nazpíval jsem třeba několik verzí zpěvu a bylo na producentovi a technicích, pro kterou se rozhodnou.

Cítil jsi z pozice zpěváka, že kapela 'více hraje'?

Z konečné podoby desky jsem to cítil, ale je pravda, že výsledky nepřicházejí samy a je za nimi hodně práce. Ve studiu to bylo opravdu dřina a hlavně škola, pokud jde třeba o výběr zvuku. Do toho, jak kapela hraje, producent nijak nezasahoval. Spíše se snažil diskutovat o aranžích v tom smyslu, že nás nutil písničky zkracovat. Jejich původní verze jsou totiž skoro všechny delší.

Kterou písničku považuješ pro nové album za nejcharakterističtější.

Nedokážu to odhadnout a nedokážu na to odpovědět. Náš kytarista MichalPixa album ještě neslyšel, ale když jsme my ostatní poprvé poslouchali svou práci, která byla dokončována někým jiným, byli jsme často překvapováni. Myslím, že se teprve časem ukáže, jak se se všemi těmito překvapeními vyrovnáme.

Byla ta překvapení i záporná?

Byla to překvapení.

Jak se s verzemi na desce popasujete koncertně?

Je možně, že se u některých skladeb vrátíme k prvotní podobě. Nedokážu si třeba dost dobře představit, že bychom při koncertech používali španělku. Navíc písničky budou omezené už jenom tím, že na pódiu nebudeme měnit zvuky kytar a budeme používat stejnou aparaturu i nástroje.

Vždycky jsem se tě chtěl zeptat na tvé texty. Fascinuje mě na nich, jak se zuby nehty držíš rýmú, mnohdy těžkopádných, neohrabaných a směšných.

Skládám tak, protože si myslím, že je lepší, když v písničce rýmy jsou. Přiznávám, ale že v poslední době dost slevuju. Dříve jsem rýmy piloval více, teď se snažím zachovat obsah a proto se ti může zdát, že jsou některé legrační. Mě se ale kvůli rýmu nechce měnit význam textu. Takové té neohrabanosti jsem si leckdy vědom a zdá se mi to zajímavý a smysluplný.

Ve skladbě Buď matka boží pomocná je použit text Františka Gellnera. Proč?

K té melodii jsem nebyl schopen žádný text vymyslet a vždycky, když se mi to stane, listuju svýma oblíbencema. Teď to vyšlo na Gellnera, kterého jsme ale v minulosti už využili.

Zajímavý je i obal alba, k jehož realizaci jste pozvali výtvarníha Karla Halouna.

Je jasné, že když jsme spolupracovali s Michalem Ambrožem, byla cesta ke Karlu Halounovi jednoduchá. Zjistil jsem, že o to měl velký zájem. Dostal všechny texty a já byl překvapen, jak hluboce se do práce ponořil. Debatama nad obalem jsme strávili spoustu času, on se maximálně snažil proniknout do ducha alba a myslím, že do práce dával nejenom prefesionalitu, ale především sám sebe.

V podstatě bych řekl, že na albu Sex pracovalo nás pět, Michal Ambrož a Karel Haloun, tedy rozšíření, jaké jsme nikdy nepoužívali, protože jsme všechno dělali sami. Je to pro nás nový přístup, zkoušet se spolehnout na jiné lidi.