Visací zámek - Tisk

Visací zámek - Ale holky říkaly, že punk je jinde...

(převzato z webu MF Plus, 2006)

Visací zámek - Ale holky říkaly, že punk je jinde...

17/2006 Autor: Lenka Soukupová

[]

Důkaz nemám, ale jsem přesvědčená, že by devět z deseti Čechů ve věku patnáct až padesát let na otázku "Jak se jmenuje nejznámější tuzemská punková kapela?" odpovědělo: "Visací zámek."

Váš nejnovější hit, z něhož třeba hláška "Ale holky říkaly..." obohatila slovník nejednoho mého vrstevníka, se jmenuje Známka punku. Kluci v práci teda říkali, že se mám zeptat, co ta známka punku je.

Jan Haubert: Na to už mám promyšlenou odpověď: známek punku je jako půllitrů po hospodách. Těch je opravdu hodně. Tak alespoň jednu konkrétní známku punku. JH: To se fakt nedá takhle říct, to vynikne až ve srovnání s tím ostatním.

Vladimír Šťástka: Ono taky záleží, z kterého půllitru se napiješ, že jo?!

Aha... Mě v tom klipu dostalo, jak má hlavní hrdina místo batohu odpadkový koš. Vybavil se mi hned spolužák, který nosil na zádech WC nádržku na vodu.

VŠ: To zrovna byly půllitry Zajdy, režiséra klipu. My mu do scénáře nemluvili, akorát nám připadal spíš jako k celovečernímu filmu a ne k tříminutovému klipu.

JH: Na mé postavě v klipu je známkou punku například ta široká, červená kravata. Kdyby si ji vzal ale někdo jiný, třeba by na něm jako punk nevypadala. Je to takové ošemetné.

Překvapilo vás, když jste za Známku punku byli nominovaní na klip roku?

JH: Mě to překvapilo, ale pomyslel jsem si, že si to zasloužíme.

Visací zámek je považován za punkovou kapelu, i když jsem slyšela, že vás ortodoxní pankáči neuznávají. Na tom mě nejvíc zaujali ti "ortodoxní pankáči". Byl vůbec někdy v Česku někdo takový?

JH: Myslím si, že dnes už nejsou tak ortodoxní, ale existovali. Vzpomínám si na knihu Kytary a řev o punkových kapelách v Česku před rokem 1989. Je sestavena opravdu punkersky, dokonce v ní není ani jméno autora, ani kdo ji vydal, nic. O nás se tam píše taky, ale je vidět, že se do toho autorovi nechtělo, vzhledem k našemu dosahu mu nicméně nic jiného nezbylo. Upozorňuje na to, že Visací zámek přece jen není úplný punk, že jde spíš o kapelu vhodnou na první seznámení s punkem.

Ono asi může někoho štvát, že si z toho děláte spíš srandu...

VŠ: To je asi pravý důvod, že jsme někomu shodili něco, v co on věří. To nikdy nedělá dobrotu.

Brali jste punk někdy vážně?

VŠ: Nikdy! Proto hrajeme tak dlouho.

Vy kolem sebe taky zdárně vytváříte mystifikace, ať už jde o dokument, který o vás natočil režisér Petr Zelenka, nebo o biografie na vašich webových stránkách...

JH: Mám pocit, že jsme si tak dlouho a tak úspěšně vymýšleli, že už občas můžu mluvit i vážně.

Váš plánovaný koncert v Národním divadle byla taky mystifikace?

JH: My tomu jeden čas opravdu věřili. Ten koncert měl být k dvacátému výročí vzniku Visacího zámku. Tehdy jsme právě se Zelenkou vymýšleli, co podnikneme, a on že přizve Čestmíra Kopeckého, který má výborné nápady. My si tím pádem mysleli, že asi něco s Čestmírem natočíme a navrhli jsme, že bychom si mohli troufnout na Lucernu. Jenomže Čestmír říká: "Tam hraje každej, to není nic překvapivýho!" Na druhou schůzku přišel s tím, že jediné vhodné je Národní divadlo. My jsme trochu čuměli, ale on se tvářil, že to hravě zprodukuje. V Národním jsme se byli dokonce podívat, abychom viděli zákulisí. Protáhli nás od sklepa po půdu, ukázali nám všechny možnosti pódia - jak funguje propadlo, točna... Představovali jsme si, že bychom na koncertě měli dvoupatrový jeviště, nahoře by někdo třeba sledoval televizi a "ve sklepě", pod ním bysme hráli my. K tomu jsme si vymysleli nestvůrně velký aparát, z části sestávající z atrap, které by pak začaly hořet. Nakonec měl i vybouchnout nějaký zesilovač... Vynikajícím nápadem byly také vstupenky v podobě nasazovacího číra, které by musely být nošeny viditelně. Měly být červené, modré a bílé a až by si lidi sedli na místa, tvořili by těmi číry českou vlajku.

VŠ: Tedy pouze v případě, že by se dívali vpravo nebo vlevo.

Proč z toho tenkrát vlastně sešlo?

VŠ: Sešlo z toho poté, co v srpnu 2002 dávali v Národním divadle celý měsíc jenom Vltavu... Koncert se měl uskutečnit během nějakého revizního dne. Čestmír Kopecký tehdy naplánoval, že když revize skončí do pěti hodin, naběhneme po ní my, uděláme "šau", druhý den by tam byla už normálně opera. Jenomže poté, co povodeň zatopila spodní patra Národního divadla, rozhodli se, že tu kontrolu neodfláknou, a koncert se tím pádem nestihl. Pak nás předběhla Lucie v Opeře.

Neuděláte koncert v Národním příští rok, až bude Visacímu zámku pětadvacet let?

VŠ: Když už jsme to prosekli, tak na pětadvacítku musíme vymyslet něco novýho.

[]

Měli jste vůbec někdy opravdová číra?

VŠ: Mně začal řídnout vlas ještě v dobách, kdy jsem byl mánička. Rodové dispozice se v tomto případě nedaly obalamutit.

JH: S náma to taky bylo těžký, protože už když jsme studovali, chodili jsme na vojenskou katedru, takže číra nepřipadala v úvahu.

VŠ: Možná, že právě proto jsme se dali na punk. Bigbíťáci, metalíci... To byly samý máni a jak bysme mohli bejt máni, když jsme měli předpisový blatník a řádně vyholený zátylek.

JH: Chaos, to bylo maximum, co šlo udělat...

Honzo, tebe Visací zámek už nějaký rok živí. Jak to jde?

JH: Některá léta jsou chudší. Teď je zrovna dobrá doba.

VŠ: Momentálně sklízíme, co jsme zaseli.

A zbytek Visáčů zůstal v oboru a dělá stavební inženýry?

VŠ: Já pracuji víceméně v oboru, který jsem vystudoval, Michal a Ivan vlastně taky. Akorát Jirka zběhnul, prodává vážnou muziku pro jedno vydavatelství. Kdyby byl člověk sám, tak muzika na uživení v podstatě stačí, ale pokud živíš rodinu a musíš splácet různý produkty... To by bylo ouvej.

JH: Ono je těžký určit, co v našem případě znamená "zůstat v oboru". My jsme studovali obor, který byl už tenkrát velmi tajemný, jmenoval se "automatizované systémy řízení ve stavebnictví". Už tehdy nám vlastně nebylo jasné, k čemu to je a jak bychom se tím mohli dál živit. Pamatujeme ještě děrný štítky, děrný pásky, jeden počítač přes celou tovární halu...

Přemýšlíš o tom, že se někdy ke stavařině vrátíš?

JH: O tom fakt nepřemejšlím. Myslím si, že ani není kam se vracet. To, co jsem se tehdy naučil, už dneska k potřebě není. Snad jedině, že jsem se naučil učit se.

S punkem jsme to nikdy nemysleli vážně, taky proto spolu hrajeme už čtyřiadvacet let.

Co chodí na vaše koncerty za lidi? Převažuje mladší generace, nebo třicátníci, čtyřicátníci?

VŠ: Když to vezmeme od pódia, kam až oko dohlédne, tak pod pódiem jsou ti nejmladší, nejodolnější. Potom, jak se kotel uklidňuje, jsou ti starší, i když občas se objeví nějaký křepčitel, který už by měl být podle věku spíš dál. Takže vstávají stále noví bojovníci, i když ti letití fanoušci mládnou stejně jako my...

JH: Na koncertě v Pardubicích byla teď dokonce sedmiletá fanynka.

Křepčila v kotli?

JH: No, spíš se držela mámy.

O punkové muzice se říká, že je postavena na dvou akordech. Máte pocit, že se v hraní zlepšujete? Jde to vůbec?

JH: Řekl bych, že jo, člověk se za ta léta něco naučí. Časem si prostě řekneš: "Co kdyby se tam zařadil ten třetí, čtvrtej akord. U nás je také důležité, že hrajeme pořád ve stejné sestavě, jsme na sebe zvyklí.

VŠ: Já jsem měl u Visáčů ze začátku pocit, že se spíš hrát odnaučuji. Předtím jsem byl v kapele, kde jsem hrál krapet jinak. Já poslouchal spoustu jiný muziky, ne zrovna punkovou, a když jsem do hudby trochu pronikl, měl jsem najednou pocit, že by tam toho na tu basu mělo být víc. Ale ono to stejně bylo neposlouchatelný, možná právě tady z toho důvodu.

Za celých čtyřiadvacet let, co Visací zámek hraje, to s jeho existencí opravdu nebylo nikdy nahnuté?

JH: Krize nastala, když Michal stavěl barák, to neměl moc času. Tehdy to vypadalo na pováženou. Pak byl klid, do doby, než začal betonovat dvorek, to byla zase trochu krize. Teď to vypadá opět dobře.

VŠ: Je otázka, kdy Michal přijde na to, že by měl ten beton na dvorku vykopat a dát místo něj zámkovou dlažbu, aby podloží líp dýchalo.

Nehrozil zánik Visáčů, už když jste všichni postupně odcházeli na vojnu?

VŠ: Myslím, že ne. Nikdo z nás nebyl na klasické vojně u bojového útvaru. Ivan je nejstarší, šel jako první, a díky tomu se prosmejknul obdobím, kdy po nás začal jít bolševník. Vojenskou službu sice schytal daleko od domova, v Seredi, ale byl víceméně u normálního útvaru. My zbylí čtyři jsme vyžrali budování jaderné energetiky. Měli jsme za sebou už pár výslechů u tý nepříjemný organizace, takže se nám jakoby pomstili tím, že nás poslali na blbou vojnu. Já byl v Dukovanech, kde všichni včetně lampasáků byli tak nějak za trest. Na jednu stranu to bylo blbý, na druhou stranu jsme nemuseli poskakovat jako debilové po cvičišti a dělat po sobě pif paf... Vojenské období bylo dlouhé, protože jsme každej dostudoval jindy. Po Ivanovi šel Michal, protože udělal státnice v řádném termínu, půl roku po něm jsem šel já s Jirkou, do toho se vracel Ivan, když se vracel Michal, odjížděl Honza... Připomínalo to matematickou úlohu o pěti neznámých.

JH: Když jsem já odcházel na vojnu, pomyslel jsem si, že je konec života. Neměl jsem žádný pohled do budoucnosti, vše se zdálo tak vzdálený. Navíc to tam opravdu vypadalo jako v koncentráku - jen dřevěné baráky a plot. Říkal jsem si, že se civilu asi ani nedožiju, takže jsem nespekuloval, jestli se pak bude hrát, nebo ne. Ale když se konec vojny blížil, každej den jsem psal dopisy, jestli je zařízená zkušebna, jestli máme zřizovatele, kdy je koncert... Těšil jsem se, až začneme.

VŠ: Když alespoň tři z nás byli v civilu, nějak jsme hráli, snažili jsme se udržet Visáče v povědomí. Až tak velký problém to nebyl, protože tenkrát moc koncertů nebylo. Michal dokonce párkrát unášel Honzu z Temelína - přehoupl se přes plot, byl unesen na koncert a posléze navrácen na Temelín.

[]

Máte dnes ke svým jaderným elektrárnám nostalgický vztah?

JH: Víš, že ano?! Vždycky se rád podívám do Týna nad Vltavou. Rok jsem se tam nudil, tak jsem alespoň poznal důkladně všechny místní hospody.

VŠ: Já jsem se byl na svý Dukovany podívat krátce po svatbě, se ženou jsme si tam udělali výlet. Šel jsem za lidmi, s kterými jsem předtím dělal v kanceláři, a hrozně se mi líbilo, že tam sloužili pořád stejní lampasáci, kteří nás tam předtím dusili. Oni byli furt ti zelení, kteří tam byli za trest, já už byl pánem svýho času. To mi dalo hodně. Odjížděl jsem odtamtud a bylo mi dobře.

Připadali jste si za komunistů jako odboj, nebo jste spíš k zákazu a všemu tomu kolem přišli jako slepí k houslím?

VŠ: My jsme si nepřipadali jako odboj, spíš jsme se tomu hrozně divili. Do politiky jsme nikdy moc nešili, tak jsme najednou jenom koukali, jak se všechny možný texty dají vyložit protistátním způsobem.

JH: Vznikli jsme v době, kdy se tak nějak zakazovaly všechny kapely, které zpívaly o normálních věcech. Mišík byl zakázanej, Jasná páka, Pražský výběr - ten šel hned... Nebyli jsme tudíž až tak udivení, že i my máme problémy. Myslím si ale, že kdyby tenkrát kapely nechali hrát, nic by se nestalo. Kdežto takhle ta jejich snaha znechutit nás natolik, až přestaneme hrát, naopak vyvolala - alespoň ve mně - antireakci. Řekl jsem si: "Tak to teda tůdle! Na just ne!"

Byl i tohle jeden z důvodů, proč Visací zámek hrál dál i po svém vůbec prvním koncertu, který měl být jen jednorázovou záležitostí?

VŠ: My jsme vůbec nepočítali s tím, že spolu budeme regulerně hrát. Prapraprazáklady Visáčů vznikly na chmelu před prvákem, tam jsme se s Michalem viděli poprvé v životě. Při španělkách a u lahváčů jsme různě exhibovali, pak se nám na nějakých horách dostal do ruky básnický almanach z roku 1957, což byl základ repertoáru našeho momentálně vzniklého punk-folkového tria Punk Plankton. Visací zámek později vznikl fakt kvůli jednomu vystoupení ve strahovském klubu 007. Po něm za námi začali chodit šéfové pražských klubů, ať si u nich zahrajeme...

JH: Důkazem toho, že jsme to s Visacím zámkem nebrali dlouho vážně, může být fakt, že jsme ani po roce hraní neměli téměř žádný aparát. Vůbec nás nenapadlo do toho investovat. Říkali jsme si: "Proč? Vždyť to za chvíli skončí."

Vaše písničky jako Traktor, Stánek u Johna De Billa, Povolávák... si hrají i kotlíkáři u táborových ohňů. Slyšeli jste nějakou svou píseň na místě, kde jste ji opravdu nečekali?

JH: U táboráků se moc nezdržuju, spíš se na podivuhodných místech objevují nápisy, které s námi nějak souvisí. I když... Nedávno jsem byl na koncertě přítele Záviše a nějakej kluk za ním přišel s tím, že má podobný repertoár jako Záviš a jestli by si nemohl zahrát. Záviš je takový hodný, tak ho nechal. Kluk se rozjel, a když zjistil, že tam sedím i já, asi aby se ukázal, zařadil Stánek. Do tý doby hrál docela přesvědčivě, byl jsem proto hodně překvapený, že Stánek, který je velmi jednoduchý, naprosto zkazil. Bylo vidět, že mu to prostě nejde, že je to pro něj úplně cizí věc. On byl samozřejmě přesvědčený, že to mastí dobře, ale já jsme si říkal: "Vida, zdánlivě jednoduchá píseň, a není to úplně tak."

VŠ: Já mám jeden čerstvý zážitek s nápisem. O víkendu jsem se byl podívat do regionálního muzea v Jílovém u Prahy, kde se právě konala výstava o vaření. Měli tam i katalog kuchařek - takových těch hadrů, na kterých je vyšité nějaké moudro, co si je babičky vyvěšovaly v kuchyni na zeď. A v tom katalogu jsem našel tudle kuchařku, na který byla červenou nití vyšitá figurína, v zádech měla zaražený obrovský střep a kolem ní byl kus textu z naší písníčky Strategický ústup: "Dopil jsem láhev a hodil ji za sebe, zezadu mě bodly střepy skla."

Visací zámek (1982)
Na počátku byla fáma: "Nejlepší punková kapela v Praze je Visací zámek". Fáma utěšeně rostla a tlaky na to, aby Visáči předvedli svoje umění, narůstaly, takže nakonec nezbylo než skupinu založit. VZ poprvé vystoupil v prosinci 1982, dalším koncertem v březnu 1983 vyprodali slavnou Chmelnici. Po zákazech a problémech s bývalým režimem kapela v roce 1988 dostala nabídku od Supraphonu, že jim vydá singl. V roce 1992 o nich jejich dlouholetý příznivec režisér Petr Zelenka natočil skvělý fiktivní dokument. Loni Visací zámek vydal své zatím poslední a úspěšné album s názvem Punk! Klip k jedné z jeho písní Známka punku byl letos nominován na cenu Anděl.

Foto: Luboš Wišniewski

Originál rozhovoru najdete na webu MF Plus