Visací zámek - Tisk

Jsme to, co předstíráme

(JAN FOLL , Týden, str. 44, 02.03.1998)

Jsme to, co předstíráme

Rozhovor s filmovým režisérem Petrem Zelenkou:

Povídkový film Knoflíkáři, který jako svůj druhý celovečerní projekt natočil režisér Petr Zelenka, se stal událostí podzimní sezony. Česká filmová a televizní akademie mu přiřkla sedm nominací v anketě Český lev.

* Mluvíme spolu před vyhlášením Českých lvů. Proč jste nechtěl, aby Knoflíkáři v téhle anketě soutěžili?

Možná to bude znít nabubřele, ale já si chci od takzvaného showbyznysu zachovávat odstup. Můj debut Mňága Happy End byl přece právě o tom, kam vede opak. Samozřejmě zároveň vím, že film se showbyznysem souvisí. A stanovit hranici, kde začíná jeho falešnost, je těžké. Já ji cítím po svém a producent Čestmír Kopecký, který má víc zkušeností, by ji asi uměl definovat přesněji. Zjednodušeně lze říct, že prostě nevěříme většině anket a žebříčků. Což ovšem neznamená, že tuto svou rezervovanost bych chtěl komukoli vnucovat. A navíc, těch sedm nominací mě samozřejmě těší považuji je za uznání pro herce ikolegy ze štábu.

* Půjdete na sobotní ceremoniál do Lucerny?

To ještě nevím.

* Kolem účasti Knoflíkářů v Českém lvu prý došlo k výměně názorů s Ivem Mathé...

Proběhla schůzka, kde byl on, Čestmír Kopecký, ředitelka programu Anna Vášová a já. Mathé zastával zcela logický názor, že v anketě, z níž Česká televize dělá přímý přenos, by neměl chybět film, který sama vyrobila. A v tom ho plně respektuju. Všechny dohady se navíc ukázaly zbytečné, když se zjistilo, že do Českého lva se filmy nepřihlašují, ale figurují v něm automaticky.

* Co říkáte změně na postu ředitele České televize?

Já ji rozhodně vítám. Předesílám, že Jakuba Puchalského neznám. Viděl jsem ho jednou, před pár týdny v hospodě. V názoru na Iva Mathé zřejmě nebudu objektivní: souvisí totiž se situací kolem Čestmíra Kopeckého, který je pro autory mého typu nepostradatelný a kvůli konfliktům s vedením chtěl z televize odejít. Některé pořady - včetně filmů - tam totiž vznikaly vlastně na zapřenou. Třeba film Mňága - Happy End, který figuroval v plánech jako přímý přenos z Chmelnice. Což by nevadilo, kdyby producenti jako třeba Kopecký - nebyli právě za takové projekty pravidelně popotahováni. Mathému se - myslím - navzdory mnoha dobrým věcem, které v televizi udělal - nepodařilo vytvořit infrastrukturu podřízených, kterým by důvěřoval a na něž by delegoval pravomoci. On se čím dál víc cho-val jako ředitel programu, šéfdramaturg i hlavní technik v jedné osobě: chtěl všechno rozhodovat a kontrolovat sám, což se ani při jeho pracovitosti nedalo stihnout.

* Knoflíkářům se často vytýkala krkolomnost jejich morálního vyústění. Souhlasíte s touto výhradou?

Považuji se za moralistu a Knoflíkáře jsem točil právě kvůli tomu konci. Možná se mi nepovedl a opravdu vyzněl krkolomně, ale tuto variantu jsem ve střižně zvolil zcela záměrně. Kdyby tam to finále nebylo, nemluvilo by se o Knoflíkářích jako o filmu, ale jako o pouhém pásmu lepších a slabších povídek.

* Díváte-li se na svůj druhý film z odstupu, natočil byste v něm dneska něco jinak?

Zásadně ne, jde spíš o jednotlivosti. Snažil bych se třeba lépe zrežírovat ty mladé holky v poslední povídce. Z některých ohlasů jsem také zjistil, že postava psychiatra, kterou hrál Vladimír Dlouhý, působila příliš záporně. Dnes bych se ho proto zřejmě pokusil víc zlidštit.

* Které reakce na Knoflíkáře vás nejvíc potěšily?

Mám radost, když si lidi o tom filmu povídají a některé scény - hlavně z povídky Pitomci - si dokonce předehrávají v hospodě. Mimochodem, dělají to většinou docela věrohodně... Příjemně mě překvapilo, že Knoflíkáři uspěli na festivalu v Rotterdamu. Líbili se porotě, kde byli zástupci z celého světa: třeba černoch z Burkiny Faso, který šéfuje největšímu africkému festivalu, nebo herečka z Filipín. Také ohlas u publika naznačoval, že existenciální podtext Knoflíkářů zřejmě funguje i za hranicemi. Zabírala hlavně úvodní povídka Štěstí z Kokury a čtvrtá epizoda Poslední slušná generace. Zatímco anekdota Pitomci, která bývá často preferována u nás, je zřejmě svázána s humorem specificky českým.

* Knoflíkáře lze označit za skládanku paradoxů. Máte rád paradoxy také u jiných autorů - třeba v Buńuelových filmech nebo Havlových hrách?

Buńuela si ohromně vážím: v jistém smyslu dokonce víc než Woodyho Allena. On totiž všechny svoje absurdity předvádí s aristokratickou noblesou, zatímco Allen přece jen na diváka občas spiklenecky mrkne. U Havla se mi - kromě konstrukce jeho her - líbí opakování promluv: jeho postavy často mluví v jakýchsi refrénech. Ale v nich se přece často - byť nevědomky - vyjadřují iskuteční lidé.

* Zmínil jste se o přehlídce v Rotterdamu, kterou jste letos navštívil už podruhé. Lze ji srovnat s festivalem karlovarským?

Festivaly v Rotterdamu a v Karlových Varech určitě srovnání snesou: oba jsou lidovými svátky, kterými žije celé město a kde jde především o filmy. V obou sice občas vázne organizace, ale oba mají narvané sály. Přehlídku v Rotterdamu letos navštívilo 270 tisíc platících diváků, tedy skoro tolik lidí, co žije třeba v Brně! Soudě z hovoru s ředitelem Simonem Fieldem, rotterdamský festival si musí v příštích letech dávat pozor, aby jeho filmový trh příliš nenabobtnal. Zatímco Karlovým Varům by větší trh naopak prospěl. Obecně si myslím, že žádný festival by se neměl stát pouhým místem pro obchodování, kde už o diváky nejde. Zlatý Golem neuspěl proto, že se lidovým svátkem nestal a v Praze jakoby se utopil. Žádný festival by také neměl být tak velký, aby si nemohl dovolit ocenit malý film.

* Nedávno jste účinkoval v televizním pořadu, kde se diskutovalo o mystifikacích a který byl mystifikací zarámován. Co vás na tomto žánru přitahuje?

K tomu televiznímu pořadu prozradím příznačnou kuriozitu. Jeden z televizních pracovníků, který tu mystifikaci hodnotil, ji považoval za přímý přenos. Televize tedy obelstila sama sebe... Moje tíhnutí k mystifikacím má průhlednou příčinu: pramení z mé touhy proplétat dokumenty s fiktivními příběhy. A pokud jde o definici: v mystifikacích jde o hru se lží v zájmu odhalení vyšší pravdy. Ty, kterým se to nepodaří, ztrácejí smysl. A co se týče jejich kořenů: svět se přece nechová logicky. Já jsem v něm alespoň žádnou logiku ani spravedlnost nevypozoroval. Proto věřím také na náhody a zázraky.

* Využíváte při režírování svých zkušeností s rockovou muzikou?

Mimo jiné v tom, že do svých filmů rád obsazuju zpěváky. Dělám to proto, že mají vyřešený vztah k publiku a nezačnou se tudíž před kamerou pitvořit. Nemají přitom herecké zlozvyky.

* Knoflíkáři zabrali u diváků i kritiků. Znáte nějaký recept, jak natočit úspěšný český film?

Co se týče tématu, ať si každý točí to, co považuje za důležité. Pokud jde o realizaci, neměli bychom mít velké oči a měli bychom střízlivě odhadovat, na co stačíme. Ani za čtyřicet milionů se totiž u nás nedá natočit žádný velkofilm, jak si někteří mylně představují. Myslím, že nám zoufale chybějí civilní psychologická dramata ze současnosti. Možná se je autoři ostýchají psát, aby se neztrapnili. Přitlačit na city - to se u nás moc nenosí. On to taky málokdo umí udělat tak dobře jako Lars von Trier ve filmu Prolomit vlny.

* Který český film vás v poslední době potěšil?

Líbila se mi Cesta pustým lesem. Samotného mě to překvapilo, protože mám rád spíš konverzačky nebo allenovské hříčky - a V ojnárův film je jejich pravý opak. Vnímal jsem ho jako příběh založený na odhalování dalších a dalších faktů o jeho hrdinech. A když se ten obraz složí, vypukne první světová válka... Připomněl mi drama Kdo se bojí Virginie Woolfové?, kde se situace také nemění a jeho napětí vyplývá z toho, že se o postavách dozvídáme pořád něco nového. Cestě pustým lesem bych přál, aby letos vyhrála Zlatého ledňáčka na plzeňském Finále. Smysl takových akcí vidím hlavně v propagaci filmů, o kterých se moc nemluví a které zůstaly nedoceněné.

* Vaše snímky bývají přirovnávány k tvorbě amerických nezávislých. Kterého z nich si vážíte a proč?

Například bratrů Coenových - mimo jiné kvůli tomu, jak dokázali demytizovat filmové násilí. Myslím, že právě oni - už ve svém debutu Pekelně jednoduché z poloviny osmdesátých let - předznamenali tvorbu Quentina Tarantina. Když se totiž násilí záměrně přežene a film se naschvál přeplácá kečupem, stává se ze smrti i z toho kečupu legrace. A právě tohle se děje v té jejich prvotině, kde vrah neví, co si počít s mrtvolou, která pořád krvácí. Podobná situace se pak objevila v Pulp Fiction, když dva zabijáci uklízejí ten svinčík po náhodně zastřeleném černochovi. Navíc Coenové často pracují se Stevem Buscemim: toho si vážím jako herce - a mám rád také film Můj nejmilejší bar, který si sám režíroval.

* Jaké projekty chystáte do budoucna?

Momentálně píšu scénář k adaptaci muzikálu Hvězdy na vrbě, který kdysi inscenovalo Ha-divadlo. Čestmír Kopecký ten přepis připravuje už několik let a měl by ho točit Roman Vávra. Řada motivů se tam musí pozměnit - například vtipy s ruštinou, které podle mého názoru moc nefungovaly ani v Koljovi. Řeším taky problém, jak natočit okupaci v osmašedesátém, protože s tanky z Barrandova by to asi dopadlo ostudně. Po svých zkušenostech s adaptací Báječných let pod psa, z níž jsem po přátelské dohodě s producentem Jiřím Ježkem nakonec odstoupil, bych rád, aby Hvězdy na vrbě byly od začátku vyřešeny také právně. Pak se totiž nemůže stát, že producent angažuje jiného režiséra a scenárista nad svým textem ztratí kontrolu. Další scénář - pracovně mu říkáme Samotáři - máme napsaný s Olgou Dabrowskou a nabídli jsme ho Davidu Ondříčkovi. Podobá se americkému filmu Singles: figurují v něm čtyři dvojice a vypráví o neschopnosti vytvářet partnerské svazky. Další dva náměty zatím nosím jen v hlavě. Jeden by se mohl jmenovat třeba Nejlepší filmy našeho života - a měla by to být road-movie o mladých lidech, kteří cestují na festival kultovních filmů. Jeho hrdinové by si o legendárních filmech neustále povídali, zároveň by to však bylo vyprávění o jejich soumraku. Myslím také na film podle tří povídek Charlese Bukovského. Byl by o dvou párech a o tom, jak si lidé potřebují vzájemně pomáhat.

* Přiměl vás úspěch Knoflíkářů něco z vašich dosavadních postojů zrevidovat?

Dosud jsem se cítil spíš jako outsider s trochu rebelantskou fazonou. Možná to byla spíš image, kterou jsem si rád pěstoval a v níž jsem se cítil příjemně. Ale líbí se mi krédo, které zformuloval další z mých oblíbenců Kurt Vonnegut: "Jsme to, co předstíráme, že jsme. Tak si opatrně vybírejme, co budeme předstírat." Svět jsem dosud každopádně vnímal spíš zvenčí, zatímco teď se do něj cítím víc zatahován. V Rotterdamu jsem viděl novou Allenovu komedii Deconstructing Harry, která je opět znamenitá. Znovu jsem si přitom uvědomil, že není těžké natočit slušně první nebo druhý film. Problém je v tom, aby byl dobrý i ten dvacátý.
_________________
Nejúspěšnější filmy

Při výběru uchazečů o České lvy za rok 1997 si vedly nejlépe tyto filmy:

Lea - 8 nominací / nejlepší film, režie, herečka, kamera, scénář, zvuk, střih, výtvarný počin Psychologický film o osamělé dvojici, která k sobě komplikovaně nachází cestu. Německo-česká koprodukce. Scénář a režie: Ivan Fíla. Kamera: Vladimír Smutný. Hrají: L. Vlasáková, Ch. Redl, M. Donutil.

Knoflíkáři - 7 nominací / nejlepší film, režie, herec, herečka, herec ve vedlejší roli, scénář, zvuk Černá komedie o malých lidech, smlouvajících s osudem, kombinuje fakta s fikcí a vybízí k úsměvu, který často ztuhne na rtech. Scénář a režie: Petr Zelenka. Kamera: Miro Gábor. Hrají: V. Dlouhý, E. Holubová, R. Hrušínský, J. Kodet, B. Navrátil aj.

Nejasná zpráva o konci světa - 7 nominací / nejlepší režie, herečka ve vedlejší roli, kamera, hudba, zvuk, střih, výtvarný počin Filmové podobenství o lidské posedlosti a vášních, inspirované Nostradamovými proroctvími. Scénář a režie: Juraj Jakubisko. Kamera: Ján Ďuriš. Hrají: D. Horváthová, M. Bahul, J. Švandová, V. Javorský, K. Issová aj.

Báječná léta pod psa - 6 nominací / nejlepší film, herec, herečka, herec ve vedlejší roli, scénář, střih Divácky úspěšná komedie, pohlížející na normalizační dobu s ironickým nadhledem, humorem i nostalgií. Režie: Petr Nikolaev. Kamera: Martin Duba. Scénář: Jan Novák - podle románu Michala Viewegha. Hrají: O. Vetchý, L. Šafránková, V. Javorský, J. Zahálka aj.
___________
Petr Zelenka
Český režisér a scenárista. Narozen 21. srpna 1967 v Praze, syn scenáristy Otto Zelenky a televizní dramaturgyně Bohumily Zelenkové. Vystudoval scenáristiku na pražské FAMU (1986 - 1991). Už během studií upoutal předlohou pro allenovskou hříčku Jana Hřebejka s názvem Všechno, co víte o sexu, ale bojíte se to prožít. Další Zelenkovy scénáře se realizovaly v České televizi: patří k nim například komedie Svědkyně (v režii jeho jmenovce Zdeňka Zelenky), absurdita Televize (režie Dušan Klein), či anamnéza patologické žárlivosti Smečka cti (režie Dušan Klein) z čtyřdílného cyklu Manželská tonutí. V 80. letech působil jako baskytarista a zpěvák v kapele V noci, rockovou muziku občas aktivně provozuje dodnes - ve skupině Zbytky charismatu. Pro cyklus Genus realizoval portrét psychiatra Miroslava Plzáka, v dokumentu Sběratel hlasů se zabýval postavou imitátora Miroslava Faltuse. Znalost zákulisí showbyznysu osvědčil v paradokumentu o kapele Visací zámek i ve svém hodinovém hraném debutu Mňága - Happy End (1996), vtipné mystifikaci o skupině Mňága a Žďorp, zmanipulované až ke ztrátě vlastní identity. Zálibu v paradoxech předvedl i v druhém celovečerním filmu Knoflíkáři (1997).

JAN FOLL , Týden, str. 44, 02.03.1998