Hrušovany u Brna
12. 10. 2002

Běda, horší koncert nepamatuji. Přitom vše se vyvíjelo slibně. Místní Sokolovnu jsme našli ihned, pořadatelé byli vstřícní a návštěva obrovská. Jenže po gulášku Kvílivý Hroch vyňal paličku trávy, kterou dostal od slovenského punkera. Umotal jsem obezřetně smotek spíše tabákový. Ale i to bylo moc. Na kytaru jsem odehrál jen první tři písně. Bylo mi na omdlení. Zaklesl jsem se o stojan mikrofonu a nechal Savce určovat repertoár. Savec solidně vybral Domovnici, kterou zpíváme spolu. A hle, zcela vypustil třetí sloku i sólo a neúprosně hnal k předčasnému závěru. Došlo mi, že též hulil. Hroch se zatím držel, naopak s gustem poskakoval a rozhoupával scénu tak, že jsem dostával mořskou nemoc. Blikání barevných světel mi taky nedělalo dobře. Ještě ke všemu mi nějaký výrostek fandil tím, že mával zaťatou rukou proti mému ksichtu a upřeně mi z metru koukal do očí. Měl přitom naprosto prázdný výraz zombieho.

Po pětatřiceti minutách jsem vyhlásil pauzu. Obecenstvu to nevadilo - myslím. Dřív jsme dělali pauzy běžně. Šel jsem korzovat ven na vzduch, moc to
nepomohlo. Cítil jsem, že smrt mi sedí na rameni. "Co budem dál hrát?" ptal jsem se ztěžka.

"Začneme Kanárkem," navrhoval Jiří Sweet.

"Jenom to ne, tam je na konci výkřik JE MRTVEJ!, to bych nepřežil," zalekl jsem se.

"Uvědom si, Hony, že je to jen psychickej stav," radil příjemně omámený Hroch.

Nějak jsem přežil i druhou půli. Dokonce jsem začal i poskakovat a mávat stojanem. Savec viděl, že se lepším, a nakázal mi opět uchopit kytaru. Hrál jsem tedy. Slyšel jsem se skvěle a občas mi můj výkon i lahodil. Bez Štětináče je náš zvuk jaksi syrovější a řinčivější. Ale vlastně jsem se celou tu dobu těšil, až koncert skončí a já budu moci skonat tiše v zákulisí.

Předsevzetí: Už nikdy nebudu hulit před koncertem. Aspoň ne nevyzkoušené modely. A už vůbec ne, když musím hrát za Štětináče na kytaru!